Loni v dubnu jsem se dostala do spárů brněnského Shincheonji…
Začalo to jednoho nevinného dopoledne v Brně na náměstí Svobody, kde mě zastavily dvě slečny s tím, že dělají takovou anketu mezi občany Brna o tom, jak prožívají Velikonoce. Běžně lidi odmítám, ale z nějakého zvláštního důvodu jsem tak neučinila. Sdělila jsem jim mezi řečí, že jsem katolička, i když nesouhlasící se vším, co se v církvi mnohdy děje. Z toho byly naprosto nadšené, konkrétněji jedna z nich, která se mě následně zeptala, zda bychom si nemohly vyměnit telefonní čísla (jednalo se o lektorku Adélu, jak jsem posléze zjistila). Ale číslo jsem dostala na tu druhou dívku (Ivu, která se následně stala mým teddy buddy).
Za týden jsme se sešly v kavárně všechny tři. U orloje na mě však čekala jen Iva s tím, že Adéla se zdržela v práci. Seděly jsme spolu a povídaly si o životě, o studiu, protože jsme zjistily že máme velmi podobný zájem, a to veterinu. Následně přišla i Adéla, která se mě začala doptávat na nějaké věci, co se týkaly sebevědomí, seberozvoje a tak. Bylo mi řečeno, že spolu s Ivou patří ke skupince žen, které se zajímají o seberozvoj a pořádají občas semináře a kurzy, které nejsou bohužel tak rozšířené. Ptala jsem se, jaká témata řeší, jak to probíhá, kdo přednáší a ať mi to celkově přiblíží, abych si jejich působení mohla lépe představit. Zeptala jsem se i na instagram, abych si něco mohla přečíst a podpořit je, protože vůbec nevypadaly, že by na tak záslužný čin byly nějak pyšné. Adéla řekla něco ve smyslu že se ta organizace jmenuje „Perlička… a ještě cosi“ a že na instagramu není teď úplně aktivní a že tam nic moc nenajdu, ale řekla to s takovým sebezapřením, že jsem pochopila, že bude lepší se neptat, protože to teprve rozjíždějí.
Posléze se začala ptát na moji víru (nečekaně). Když byla tak nějak spokojená, řekla, že teď vypomáhá nějakému psychologovi (a že proto se zdržela v práci) a že by byla ráda, kdybych měla taky zájem pomoct svým zapojením se do takové malé aktivity. Šlo o psychotest, kdy člověk postupně maluje hory, pole, člověka, dům, strom atd., a pomocí toho se něco dozví i o sobě. Tuto aktivitu jsme však nestihly dokončit, protože už prý nemá moc času. Ale že by mě ráda někdy pozvala ven, abychom aktivitu dokončily. Vzhledem k tomu že mi byla sympatičtější než druhá Iva, vcelku bez nátlaku jsem souhlasila.
Na dalším setkání jsme test dokončily a ona mi k němu něco málo řekla. Bavily jsme se o dost citlivých věcech, ale na to jsem byla upřímně hrdá, protože naše rodina byla úplná, kompletní a technicky vzato vzorová, takže jsem ani nepočítala, že by na mě někdy někdo takto cílil, když mám pevné zázemí. Poté jsme se opět rozloučily a domluvily další sraz. Byla vždy velmi milá a popovídat si s někým, kdo naslouchá, byla pro mě v tu dobu skvělá terapie (a navíc psycholožka, myslela jsem si…).
Ještě během těch prvních setkání, než pořádně přišlo na Bibli, jsem se o tom bavila s mamkou. Říkala jsem jí, že jsem potkala nějaké holky, co dělají anketu nebo něco takového, načež mě hned varovala, že se takhle evangelizuje v nějakých církvích/sektách. Ale to jsem moc nebrala na zřetel, protože na prvních 3-4 schůzkách nebyla o Bibli vůbec řeč, byla to příjemná setkání, kde jsem naznala, že jejich motivací není mě jen a pouze zevangelizovat…
V té době jsem začínala pracovat pro jednu nejmenovanou pyramidovku v Brně, tak jsem potřebovala někoho, na kom si natrénuju schůzku s klientem. Vzhledem k tomu, že mě celá rodina poslala do háje, zavolala jsem Adéle a ona souhlasila a přišla. To říkám proto, že během toho rozhovoru jsem zjistila, že vlastně psycholožkou není, jen se o to zajímá, a její hlavní prací je chození do škol a prevence proti psychickým problémům dětí, různé akce, workshopy a tak.
Když jsem se v rámci cvičného rozhovoru ptala na nějaké podrobnosti ohledně bydlení, dostala jsem ze své lektorky také vcelku osobní informace o tom, že bydlela v Praze „tak různě“, nechtěla moc mluvit o své minulosti. Na konci schůzky jsem prosila o smlouvy ohledně pojištění (firma, u které jsem začínala, totiž kladla velký důraz na to, aby bylo pojištění dobře nastavené a my ho prošli osobně za přítomnosti dané osoby). Běžně se stává, že nám je lidé ze strachu nechtějí dát, ale tady bylo zřejmé, že lektorka opravdu neví, kde se její základní dokumenty nacházejí. Začala říkat něco ve smyslu, že pobývala opravdu všude možně a že se často stěhovala, takže neví kde ty dokumenty vlastně skončily, že má v Praze ještě nějaké věci a že v Brně nepobývá dlouho. Když jsme se bavily cestou na nádraží, tak jsem z toho měla divný pocit, protože kdykoliv jsem se zeptala na její osobu, odpovědi byly vyhýbavé.
Když jsme odcházely, tak mě napadla otázka, proč se tedy stěhovala z Prahy do Brna, když sama říkala, že tam má lepší příležitosti a že je tu nově a nemá tu moc přátel. Načež teda odvětila, že ji Brno prostě uchvátilo. Bavily jsme se taky o tom, že se teď učím německy a ona že finsky a lákají ji spíš ty méně známé jazyky. Tehdy jsem dokonce řekla, že obdivuju všechny lidi, co umí čínsky a jakýmkoli jiným jazykem, ve kterém se používají znaky, protože já bych to nedala a určitě bych se to neučila (netušíc, že se učí korejsky, samozřejmě).
Naše setkání nebyla pravidelná, ani nijak tematická, byly to přátelské pokecy, na kterých vytahovala pracovní listy, kde zjišťovala co mě trápí, co bych chtěla atd. Podobné prý dává i těm dětem na seminářích. Byly to fajn diskuze, při kterých i ona sama „mluvila o svém vlastním životě“, takže jsem měla pocit že to je fifty/fifty přátelství.
Postupem času začala do těchto aktivit přidávat i Bibli a nějaké verše. To bylo pro mě wow! Když pak viděla, že celou nauku hltám a spojuji ji i s reálnými situacemi v životě, pozvala mě na biblický kurz. Respektive jsem se jí na to sama zeptala, protože mě k tomu naváděla poznámkami, že se setkává s mnohými lidmi, kteří jsou podobně inspirativní jako já, a že uvažuje o vytvoření skupinky.
Do skupinky jsem začala chodit, protože jsem už v tu dobu za sebou měla nějaké lekce soukromé, ve kterých jsem se učila propojovat život a víru jinak. Moje okolí (rodina) bylo vůči setkáním skeptické a nechtěli poslouchat to, co jsem zrovna prožívala, takže jsem cítila potřebu to nadšení z nově získaných informací sdílet, najít lidi podobného smýšlení, a proto jsem kývla na biblický kurz. V tu dobu začal pocit mentálního odloučení od mé rodiny a od světa. Vlivem učení jsem se začala na svět dívat jinak, jako na něco co se mě snaží odvádět pozornost nepodstatnými věcmi (pocit, jako by do něho člověk přestával patřit – něco jak film Matrix). Doma jsem se cítila odstrčená tím, že jsem věděla něco, co oni ne. Navíc mi neustále vyčítali „že lítám po Brně“ a doma nic neudělám, což mi ubližovalo, protože jsem se opravdu snažila, ale bylo toho moc.
Biblický kurz
Nejprve jsem to brala jako „rozšíření obzorů“ v oblasti Bible, protože knize Zjevení se my katolíci zas tak moc nevěnujeme pro její zdánlivou nevysvětlitelnost. Myslela jsem, že katolíci se výkladu Zjevení Janova nevěnují vůbec, což je samozřejmě komplikovanější. Mám za to, že náš výklad není o tom, že bychom se snažili nějak rozluštit a interpretovat každé slovo, protože by to nutně vedlo k hádání a vymýšlení si.
Začátek se jevil nevinně a dobrovolně. Mluvilo se o tom, jak nás Bůh vidí, pouštěla se různá videa, třeba o housence, která se pak má stát motýlem (metafora pro nás lidi). Mluvili také o tom, že Ježíš byl ve skutečnosti jen tesař a pro lidi to byl vyvrhel a sekta (postupně si připravovali půdu). Na konci lekce jsme měli společné sdílení, jen jsme byli rozděleni na mladší a starší (asi studenty a pracující, tipuju, podle dvou evangelistek).
Jenomže postupem času se to začalo zvrhávat. Na scénu přišel Satan a duchovní válka, následně jsme začali dostávat takové úkoly nebo mise, které se stále stupňovaly a byly nepříjemnější. Nejprve rozlišování myšlenek, čímž nám kompletně podlomili důvěru v okolní církevní instituce, protože Satan je přece nejvíce přítomen na místech, kde se dozvídáme pravdu nebo něco o Bohu, tudíž v kostele (to někdo vždycky řekl a oni ho nechali), ale speciální důraz byl kladen na docházku na lekce. K absenci musel být opravdu pádný důvod. Čím dál jsme byli v kurzu, tím to bylo vážnější. Když jste na lekci chyběli, museli jste si ji doplnit s lektorkou (nebo postupem času s evangelistkou). To probíhalo v Brně po kavárnách, v lektorovacím bytě nebo výjimečně online. Ptali se komu z nás se kvůli únavě nebo něčemu jinému na lekci nechtělo, načež to bylo svedeno na Satana. Účast byla povinná, a když se cokoliv dělo, tak první, kdo o všem měl vědět, byla evangelistka.
Písmo se stalo vším. Učili jsme se to, co je již obsahem na vašich stránkách, prostě co znamenají jednotlivá slova podle citátů z Bible a z toho se skládal po kouscích příběh Zjevení Janova.
Na lekcích bylo příjemné, že jsme dostávali prostor pro názory a zkušenosti, kterými nás nikdo nekonfrontoval. Nechávali nás mluvit, jen bylo někdy poznat podle výrazu, že s námi nesouhlasí a obsahem další lekce bylo třeba dané téma. Opravdu si nepamatuju, že by byl někdo nějak upozorněn, že si něco domýšlí nebo dedukuje špatně. K tomu sloužila kouzelná slovíčka „o tom se budeme ještě bavit“ nebo „o tom bude lekce“, čímž se diskuze rozvíjející nebezpečným směrem stopnula.
Já jsem měla jedno obrovské štěstí – měla jsem tolik vlastních aktivit, že mi neumožňovaly začít se s nimi tmelit na různých akcích a přespávačkách, které pořádali. I když ta jejich povrchní vřelost mi moc nevyhovovala a stejně bych se nejspíš na něco vymluvila.
O prázdninách jsem měla spoustu akcí, a tak jsem si lekce, na kterých jsem nebyla přítomná, musela nahrazovat v soukromí. Když jsem jela na 14 dní pryč, evangelistky s lektorkou naznaly, že bude nejlepší si po večerech volat, aby si zkontrolovaly, zda se krmím Božím slovem a v jakém stavu je můj duch. Což na táboře mezi 30 dětmi nebylo absolutně možné. Po návratu jsme se konečně viděly naživo, ale jakmile jsem se zmínila, že mám ještě další akce, byly z toho evangelistky hrozně poplašené. Před odjezdem na dovolenou s rodiči jsem proto dostala „ultimátum“, že si budeme volat alespoň ob den. Evangelistka mi říkala že na mě bude „hodná“ a nebude mi volat každý den, ale že je to nutné aspoň takhle, abych látku nedoháněla v tak velkých soustech. Prý to musí být postupně, a když to tak není, tak pozvolna ztrácíme ducha.[1]
Mně to ale celé začalo být fakt hodně nepříjemné. Hlavně kvůli tomu „pomalému sloupávání vrstev“ – postupné odtajňování, zvyšování intenzity v setkáváních a činnostech a neochota odpovídat na otázky přímo. Během dovolené jsem měla jednu lekci online, kde se mluvilo o syndromu vařené žáby (když žábu hodíme do vařící vody, tak to pozná a vyskočí, mezitím, když budeme žábu vařit ve vodě, která je akorát a teplota stoupá postupně, tak ji uvaříme). To mi zůstalo v hlavě, protože to tak trochu poukazovalo na celou situaci s postupným rozkrýváním toho našeho kurzu.
Víc a víc
Na konci této lekce jsem se dozvěděla, že protože Zjevení už se skoro vyplnilo, je třeba zvýšit tempo studia, ostatní činnosti odložit, a že se budeme scházet 3x týdně. To už pro mě byl po všech těch úkolech celkem šok. Už předtím jsme totiž museli dělat i jiné věci, třeba že každý z nás musel při lekci před samotným tématem sám zopakovat znění celé předchozí lekce, prý abychom si ověřili, že Bůh může slovo doručovat skrze kohokoliv, když má správného ducha (tohle se papouškovalo pořád dokola).
Jakmile nad tím někdo více přemýšlel nebo dodával vlastní myšlenky k výkladu, bylo mu taktně naznačeno (ne přímo řečeno), že by to také mohlo být dílo Satana. Já jsem se během toho vždy ohradila, že ale nad slovem přeci přemýšlet musíme, s čímž sice souhlasili, jen prý nesmíme sami vykládat Bibli a verše z ní…
Na jedné lekci, která probíhala v době mé nepřítomnosti, bylo skupince řečeno, že Boží slovo by se nemělo předávat potichu jako nějaké tajemství, ale nahlas. Čímž na nás byl vyvíjen tlak, abychom nauku více prožívali, ať už skrze hlasité Ameeeen (což mi leze na mozek ještě teď) nebo skrz tzv. speeche. Na konci každé lekce jsme si sedli do kroužku a se svým parťákem jsme si museli učivo celé zopakovat. Ten „parťák“ je ale ve skutečnosti falešný žák (tzv. lístek), čímž vám pomáhá se do procesu rychleji dostat. Můj lístek (což nemám potvrzené, ale je to úplně jasné) mě přitom klidně i třikrát přerušil slovy „neslyším“, abych svůj hlas nepřirozeně zvýšila (já prostě odmítám řvát jak nějaký tajtrlík, takže jsem ho zvýšila vždy opravdu nepatrně a pokračovala jsem). Bylo to hodně nepříjemné.
Jelikož jsem nebyla tak zapálená jako zbytek, skoro pořád mě taktně a přátelsky na zastávku autobusu doprovázela evangelistka a dávala mi různé rady, jak svoji účast na kurzu oznamovat lidem okolo, aby to nebylo tak divné. Bylo zajímavé, jak velký důraz kladli na to, jak ostatním prezentovat, že tam chodíme. Což mě dost udivilo, protože wtf, když se někdo zeptá, tak řeknu biblický kurz pro zajímavost a neřeším to dál. Tak nějak se snažili naznačovat, abych říkala, že chodím na kurzy, kde mě nikdo do ničeho nenutí (jakoby vůbec, jenom shoříš v pekle, když si budeš myslet něco jiného), že mi to dává smysl a baví.
Už to však začalo být neúnosné, hlavně když jsem doháněla ty látky mezi týdny. Sem tam jsem namítala, že to moc nestíhám – dojíždět, studovat a do toho ještě splňovat všechny úkoly od rodičů (protože ačkoli jsem plnoletá, pořád u nich bydlím a živí mě, takže se zatím hraje podle jejich pravidel). Rodiče mi taky začali dávat najevo, že je divné, aby mě tak uháněli, klidně i 4x do týdne setkání a další zprávy s aktivitami (aby se vše dohnalo), když vidí, že mám tak nabitý program akcemi, které nedělám pro sebe, a je potřeba si po nich odpočinout (hody, tábory).
Oni těm fyzickým rozptylovačům (moje povinnosti doma) říkali, že to je Satan a jeho prostředky, co se mě snaží odvádět od Boha. Což mi teda přišlo už jako bullshit, ale oni to nikdy neřeknou narovinu, pořád se naznačuje, dedukuje, a když se s vámi baví, tak počkají, až co z vás vyleze, a podle toho vám odpovídají zpátky. Podle toho jaký jste měli den, co jste dělali, a tak z vás přátelsky a láskyplně vyzvídají vše, co potřebují vědět, aby s vámi mohli dobře zacloumat.
Tak jsem začala pátrat po internetu, myslím že jsem na to už i narazila, ale celá akce nezáváněla ani zdaleka ničím takovým jako je Korea.
Trpěla jsem to dál, ale něco mi tam nesedělo a začínala jsem cítit bod zlomu. Jako bych už narazila na svoje hranice, co jsem maximálně schopna unést. Už mi to nepřinášelo uspokojení a radost z objevování, ale nekomfort, stres a nejistotu z nezodpovězených otázek, což mi bránilo celé nauce uvěřit. Buď je něco špatně se mnou, že tomu pořád nevěřím, nebo s nimi… Na jedné lekci nám lektorka prozradila, že podle knihy Zjevení jsme už v kapitole 17 a že kněží přejmenovávají své církve na Nová nebe a nová země. Já jsem se hrozně modlila, protože jsem fakt nevěděla kudy. Napsala jsem si pro sebe: „Bože, pokud je tohle opravdu to, co chceš, tak ať to přijde teď, buď pokračovat, nebo vzít kramle, ale to nevím jak!“
Večer jsem si pak vzpomněla na to slovní spojení „Nové nebe a nová země“, což sem zadala do Googlu a vyjelo mi nějaké Shincheonji bez příkras. Což jsem si hned řekla ne, to je nějaká Korea, to s tím vůbec nesouvisí. Jenomže potom tam byla i ta svědectví bývalých členů. Průzkum trval do dvou do rána. Pořád jsem nebyla fixně rozhodnutá, zda ti lidi ve svědectvích nekecají… a o jaké lži to mluví? Mně vlastně nikdo nelhal, vždycky, když jsem se zeptala, tak mi řekli „Jee, to je dobře, že se ptáš, o tom se budeme bavit!“ nebo „na to bude celá lekce, to je výbornééé“.
Jenomže potom jsem začala číst všechny internetové články, které zmiňovaly v titulku nebo v textu „Shincheonji“, a poslouchat videa na youtube. Začalo se mi odkrývat, jak se lidé na ulici sklízejí. Úplně mě zamrazilo, když jedna paní napsala, že ji dostali větou „Jak prožíváte Vánoce?“ (skvělá příležitost, jak vytáhnout z lidí, co ctí a v co věří). Otevřela jsem materiály a došlo mi, že to je přesně ono…
To bylo hrozné zjištění.
Konfrontace
Chtěla jsem všechno tohle předložit evangelistce, aby mi na to po zítřejší lekci odpověděla. Chtěla jsem zjistit, jestli mi bude dál zatajovat, nebo mě tedy vyvede z omylu. Další den jsem ale byla u zubařky a udělalo se mi zle. Bylo to tak nesnesitelné, že jsem jí napsala, že dnes nezvládnu cestu do Brna (hodinu v buse bez klimatizace), tak se připojím online. Chtěla přesně vědět proč, jenomže než jsem to stihla dopsat, přišla další zpráva, ve které stálo: „A jsi si jistá, že za tím není něco víc než bolest? Teď už víme, jak pracuje Satan, a můžeme mu společně nakopat tím, že se nedáme a přijmeme to Boží slovo…“
To byla konečná. Najednou se mi vybavily všechny situace, co mě kdy z jejich strany naštvaly, a vše jsem jí vypsala. A ona vlastně místo toho, aby mi vynadala, na mě reagovala jen dalším lovebombingem, „do toho, vše si na mě odlož, opři se o mě jako o svou železnou hůl…“ atd. Zvedá se mi z toho žaludek ještě teď. Ale neodpověděla na nic! Napsala něco ve smyslu dnes po lekci vše vyřešíme. Prostě wtf, já píšu, že nemám jediný důvod pokračovat, a ona napíše, dnes po lekci to spolu vyřešíme… Tak jsem napsala, že sejít se chci, protože mám už celou A4 těch otázek, ale na lekci rozhodně v tomto stavu nepojedu. Na to mi napsala, jedu za tebou, bude to tento spoj plus fotka, screen, což vycházelo přesně na čas lekce. Já jsem reagovala, že to přece zamešká lekci, a co všechna ostatní „ovoce“ na kurzu?! No a ona zase „ty jsi důležitější, já tam dojedu, a i kdybych měla bušit na každý dům, tak tě najdu a vysvětlíme si to, nenecháme tě Satanovi.“
Na což už jsem reagovala jenom ve smyslu, že stalking už je trochu moc a že tenhle její výlev byl pro mě poslední kapkou, takže se loučím. Nato ona teda couvla a nabídla mi online schůzku. Jenomže mezitím jsem sledovala pořád další věci, co se té sekty týkají, už jsem se tomu věnovala hodiny a ten počáteční elán na společné interview už mě úplně přešel…
Přeposlala jsem si lekce, uspořádala pracovní listy od lektorky, vyscreenovala konverzace ze skupiny a s evangelistkou a všechno jsem z whatsappu odstranila. Ale v klidu nejsem. Přestože členové nechodí bušit na exčleny, i tak mi nechali skvělý dárek – nedůvěru ve svět, myšlenky, vlastní emoce a strach z toho, co bude, a neschopnost normálně a v klidu spát…
Po odchodu
Další den se ve mně probudilo svědomí a napsala jsem své kamarádce Ivě (parťák), něco ve smyslu, že messenger blokovat nebudu, aby se mi v případě, že jí bude zle a nebude vědět kudy kam, mohla ozvat. Na což odepsala, ale na každou odpověď jsem musela dlouho čekat a vůbec neodpovídala na mé otázky, ale na něco jiného… Chvíli to pokračovalo, dokud mi nenapsala, že by se nechala klidně zmanipulovat k čemukoliv, když to bude pro Boha. Pak jsem konverzaci ukončila, protože už nebylo o čem se bavit. Na instagramu jsem však zjistila, že je ohledně Shincheonji aktivní už dlouho. Když jsme spolu vedly konverzaci, procházela jsem instagram Shincheonji a vytrasovala jsem její aktivitu. Komentář, ve kterém děkovala za sdílení, byl starý už 67 týdnů, což je opravdu moc dlouhá doba na to, aby kurz studovala poprvé. Byl to pro mě zlomový moment, kdy mi došlo, že mi lhali. Vím, že to ti lidé dělají, protože si myslí, že mají oprávnění lhát, pokud konají Boží vůli, ale zjistit, že Vás někdo tahal za nos, je velká rána.
Nejhorší na všem je, že na první pohled nevypadají vůbec hrozivě a jejich nauka není o konci světa. Věří, že Bůh přijde a země se promění. Vznikne Nové nebe a nová země, kde budeme žít s Bohem a už nebudeme umírat (to zní hezky, ne děsivě). Naopak velmi milí, energičtí a kontaktní (až moc). Jejich nátlak je hlavně takový láskyplný typu „snažíme se ti pomoct“. Ale na těch lžích si to podkopávají hodně. Byla jsem v kurzu od května do srpna, naposledy 26.8. Musí se zazvonit na zvoneček a vyjít do prvního poschodí, kde to vypadá, že někomu jdete do bytu. Vlastně jsem sama tipovala, že tam lektorka Adéla i bydlí, protože kdykoliv jsem měla sraz na doučování, lektorka tam byla víc než půlhodinu dopředu, vlastně tam byla vždycky. Když byly srazy venku, tak přicházela také z Masarykovy ulice.
Evangelistky byly tedy dvě, obě se údajně jmenují Ivety (příjmení bohužel nesdělily). Ani jsem neměla opening, protože jsem vše dohledala díky stránkám, co před nimi varovaly. I tak, přestože jsem to našla včas v bodu zlomu, se cítím jako totální kráva, že jsem tomu všemu naletěla a takovou dobu jim věřila. Vůbec se nedokážu vžít do situace, že někteří lidé jsou pod absolutní kontrolou, mají společné bydlení, je to fakt mazec… Takže jsem vám chtěla dát vědět, že vaše práce může opravdu pomoct i pochybující duši, díky čemuž může situaci identifikovat a odhalit!
Ještě jednou opravdové DÍKY za hození záchranného kruhu.
Jména v textu byla změněna.
[1] Upřímně, tohle s tím ztrácením ducha nám nikdy nevysvětlili. V lekci „obrazný pokrm“ jsme se dozvěděli že se máme živit duchovním pokrmem – duchovní pokrm bylo slovo. A že každý den musíme vyživovat svého ducha, nejen čtením Písma, ale také tím, že budeme „postupně“ přemýšlet nad citátem, co nám pošle evangelistka. To potom připravovalo půdu na lekce, vyžadovala se od nás totiž nějaká zpětná vazba, skrz kterou kterou dostávali echo, co a jak nám přizpůsobit na míru… To, že máme mít nějakého (dalšího?!) ducha, abychom svět viděli spravedlivě a dokázali rozlišovat, to se tam jaksi vklínilo až časem. Myslím, že měli na mysli jednoho, který se v nás zabydluje, když posloucháme Boží slovo a chodíme na lekce. Když to neděláme, duch odchází a my už nevidíme svět správně, zmocňuje se nás Satan. Ale tohle nám nikdo nevysvětlil. Takhle jsem si to poskládala já na základě vět typu „musíš si udržet ducha“, „jen díky duchu vidíme správně“, „Božím slovem vyživuješ ducha“.
