Nejvíc mi chyběla empatie a porozumění. Nerespektovali to, že každý člověk je jiný.

Ráda bych se s Vámi podělila o svoje svědectví. Chci, aby se lidé dozvěděli, jak to v Shincheonji opravdu funguje. Také chci pomoci lidem, kterým se stalo něco podobného, aby věděli, že nejsou sami. Navštěvovala jsem cca rok (2021) biblický kurz pořádaný lidmi z této „církve“. Skládal se ze tří fází – začátečníci (úvodní lekce), středně pokročilí, a pokročilí (kde se probíralo Zjevení). Před začátkem pravidelného studia jsem se vídala s lektorkou samostatně, a ta mi předávala spíše psychologické pohledy na Bibli. Studium 3× týdně probíhalo pak jen online a ve skupině.

Na úvodních lekcích jsem neměla co vytknout. Výklad mi připadal biblický, nepřidávali tam nic svého. Navíc mnoho z těch věcí, které byly na lekcích řečeny, jsem slyšela ve své „domovské“ církvi. Takže jsem měla jistotu, že se nejedná o lži. Byla mi přidělena parťačka, co se mnou také studovala ve skupině. Mohla jsem se s ní sdílet. 

Postupem času, když přišly středně pokročilé a pokročilé lekce, jsem začínala mít pochybnosti. Některé výklady nedávaly (alespoň mně) příliš smysl. Lekce byly místo 2× týdně už minimálně 3×, nehledě ještě na nedělní bohoslužby a případné sobotní opakovací lekce. Dost mi to bralo čas – Bohu jsem však čas věnovat chtěla, takže jsem se snažila co nejvíc přizpůsobit. Mrzelo mě, že když jsem občas nestihla přijít na nějakou speciální lekci nebo sobotní opakovací navíc, tak jsem musela zdůvodňovat proč. Přitom jsem tak na 90 % všech aktivit chodila…

Pokročilé lekce (výklad Zjevení) už byly dost náročné i na psychiku. Valila se na nás hromada informací, korejských slov a jmen. Měla jsem zmatek v tom, co se tedy vlastně kdy dělo. Přišlo mi, že některé části svědectví „Nového Jana“ byly takové mlhavé, nejasné. A naopak některé byly až podezřele podrobné. Nechci říct, že to, co nám říkali, nemohla být pravda. Nicméně já to celé nestíhala vnímat a ani si nějak spojit, zda to opravdu sedí na to, co se píše v Bibli.

Rituál odhalení, o koho jde

Zhruba po 3-4 měsících studia, někdy když začaly pokročilé lekce, svolala si mě lektorka s evangelistkou nějaký den mimo klasickou lekci. Řekly, že pro mě mají nějaké velké překvapení. Čekala jsem, že to zase bude nějaký další kurz, protože většinou se za tím „překvapením“ skrývalo něco takového. Tentokrát to ale bylo jiné. Nejdříve mi ústně vysvětlily, o co se jedná. Že už jsem duchovně hodně zralá a že mi Bůh může prozradit celé tajemství. Pověděly mi ve stručnosti o Shincheonji, kde vznikla a kdo je v čele. Pustily mi také asi 3 videa. Bylo na nich zobrazeno nadšení členů Shincheonji během bohoslužeb a lekcí, ale také to, jak moc se lektoři snažili, aby se slovo dostalo právě k nám (např. že překládali obsah lekcí do všech možných jazyků, cestovali,…).

Poslední video bylo přímo pro mě. Byly v něm zakomponované moje fotky spolu s fotkami těch členů, se kterými jsem se kdy viděla osobně. Zároveň mi odkryli, že moje „parťačka“ na sdílení, co se mnou studuje ve stejné „třídě“, je celou dobu už vystudovaná členka Shincheonji. Byla můj lísteček – tedy opora, abych mohla ve slově správně růst. Jinými slovy, dohlížela na mě, jestli všechno chápu tak jak mám a nejsou u mě pochybnosti. Na konci videa se pak připojila k videohovoru i ona a ještě jedna další holka, kterou jsem taky vídala na lekcích (i ona byla lístečkem pro někoho ze skupiny). Řekli mi, že nyní jsem už v nebeském království, protože jsem tam, kam sestoupil Bůh. A že jsou to moje duchovní narozeniny, protože jsem se duchovně znovu narodila.

Musím říct, že mě celý tento přijímací akt hodně dojal, a cítila jsem se přijatě. Dokonce jsem celkem bez problémů přešla i to, že mi ta moje parťačka teda celou dobu předtím lhala, jak nic neví a nezná, a že se učí všechno se mnou prvně. Mrzelo mě, že mi lhala třeba o tom, jak jí není jasné něco z Bible, a předstírala, že neví odpověď, ale v tu chvíli jsem chápala jejich důvody, proč mi to nechtěli říct.

Co se změnilo po „prozrazení pravdy“

Já jsem už předtím o Shincheonji věděla a pár lidí mě varovalo, ale já jsem si chtěla udělat obrázek sama. Párkrát jsem na internetu četla o sektě, která odchytává lidi na ulici. Taky mě někdo z mých blízkých varoval, že se něco takového objevuje mezi věřícími, tak abych si dala pozor. Když jsem chodila na přípravné biblické kurzy, přečetla jsem si někde i svědectví lidí. Věděla jsem, že to docela sedí na to, co jsem prožívala já, jenže jsem se necítila, že by mi někdo něco nutil. Nevadilo mi, že se o nich říkaly nehezké věci, chtěla jsem tomu dát šanci. Ze začátku na mě šli opatrně, to až postupem času si začali víc dovolovat. Říkala jsem si, že když mi dávají volnost, tak to nebude žádná špatná skupina věřících, spíš naopak… Bohužel to byla jen prvotní přetvářka.

Nicméně, říkali mi, že až dostuduju úplně – tj. projdu všechny lekce, bude ještě jeden ceremoniál, kdy budeme zapsáni do Knihy života – tedy na seznam těch, kteří budou opravdu zachráněni a budou součást Boží rodiny – nebeského království. K tomu jsem se už nedopracovala, protože jsem kvůli jejich neempatii odešla. Nevím proto přesně, jak to na samém konci studia probíhá, jestli je člověk ještě přijatý nějak víc oficiálně. Každopádně jeho další cesta je taková, že bude studovat znova v nějaké třídě a bude dělat tajného lístečka někomu, kdo ještě v Shincheonji není. Skrze to si vlastně člen neustále opakuje a připomíná všechny lekce, a zároveň plní hlavní úkol – přivést další lidi. 

V tu stejnou dobu, kdy jsem se dozvěděla, co je Shincheonji a kdy jsem byla přijata, mi řekli také o bohoslužbách. Konaly se v neděli večer, opět online. Účast se pochopitelně kontrolovala – když jsem ji kvůli návratu z dovolené nestíhala, ze zoufalosti jsem musela složitě shánět internetové připojení, abych alespoň mohla poslouchat do sluchátek zvuk. To mi samozřejmě bylo potom vyčteno, že jsem nebyla v klidném prostředí a že jsem neměla zapnutou kameru… Přitom vím, že někteří pokročilejší členové se bohoslužby častokrát sami neúčastnili. Bohoslužby byly prakticky stále stejné – úvodní slovo, chvály, modlitba, kázání lektora nebo lektorky (včetně čtení z Bible), rekapitulace řečených věcí evangelistkou, závěrečná modlitba. Chodily na ně ti členové, kteří už věděli víc. Začátečníci tam nesměli, aby jim celá pravda nebyla prozrazena moc rychle.

Také jsem se mohla nově účastnit volnočasových aktivit, které ani nesouvisely s vírou. To mi přišlo fajn, protože člověk mohl trávit s těmi lidmi čas i jinde než na lekci/bohoslužbě. Byly to takové „kroužky“ – co si pamatuju, tak nabízeli nějaký jazykový, tvůrčí, hudební, nebo filmový (sledování filmů spolu online přes Zoom) a podobně.

Po prozrazení pravdy jsem neměla nic říkat ostatním účastníkům, protože někteří ještě nic nevěděli. Myslím si ale, že jsme se to všichni dozvěděli tak nějak stejně, takže nebylo potřeba tohle „opatření“. Navíc jsme na sebe neměli kontakty, takže ani nebylo úplně možné se bavit. Až po nějaké době se teprve vytvořil společný skupinový chat naší třídy, kde jsme si mohli psát. Nicméně nikdo tam nepsal nic „nevhodného“.

Když mě nutili evangelizovat a nabádali, abych napsala minimálně 3 lidem denně, tak jsem měla používat dotazník a předstírat, že ho potřebuju k diplomové práci nebo k nějakému projektu ve škole… Nakonec jsem nic nerozeslala, protože moje okolí moc dobře o aktivitách Shincheonji vědělo, a tudíž by na zprávy podobného typu ani nereagovali.

Spory a nepochopení

Postupně mi začalo vadit „peskování“ – že nemám zapnutou kameru, že jsem se během lekce napila, že jsem neposlala opakovací hlasové nahrávky, že nejsem vhodně oblečená a podobně. Toto kdybych si zažila někde v církvi osobně, tak nejspíš ihned odejdu. Tady jsem se snažila jejich výtky přijímat s pokorou, protože jsem si říkala, že to je přece pro můj prospěch, a že Bůh to se mnou myslí dobře. Jenže čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc mi přišlo, že jejich úmysly nejsou úplně upřímné.

Kvůli prostředí v práci nebo doma kvůli sourozencům jsem nemohla mít zapnutou kameru na lekcích, což taky byl velký problém. Neustále mi pak volala evangelistka. Připadala jsem si, jako kdybych chodila na základní školu a paní učitelka mě neustále kárala za to, co dělám špatně.

To, co mě donutilo studium skončit, nebyla moje nedůvěra k tomu, co se tam vykládalo, ale to, jak se ke mně chovali. Nejvíc mi chyběla empatie a porozumění. Absolutně nerespektovali to, že každý člověk je jiný, že ne vždy má prostor a možnosti účastnit se různých aktivit. Skoro mi až vyčítali, že si to neumím zařídit, a naznačovali, že problém je vlastně ve mně, respektive v mém srdci. Mrzelo mě to, protože mi přišlo, že do toho dávám všechno, snažím se nad míru svých sil, a stejnak jim to pořád nestačí. Psychicky mě to dost ničilo a došlo mi, že takhle to Bůh nechce. Do toho všeho se přidaly zdravotní komplikace, takže jsem musela hodně chodit po doktorech.

Když jsem začala brát léky, volala mi zase evangelistka a v podstatě mi naznačovala, abych je nebrala, protože to ve skutečnosti nepotřebuju. To mi přišlo už celkem drzé. Vážně by Bůh chtěl, abych si nenechala pomoct a radši měla zdravotní problémy, které by se mohly ještě zhoršovat, ne-li skončit smrtí? To bylo vážně přes čáru.

Co byla pro mě poslední kapka

Jednou večer, když jsem se chtěla připojit na lekci, mi přístup nefungoval. Nechápala jsem, co se děje. Najednou jsem měla telefonát od evangelistky. Sdělila mi, že mě bohužel nemůže na lekci pustit kvůli postoji a přístupu, jaký poslední dobou mám. To byl už vrchol. Copak Bůh by zakazoval člověku, aby Ho poznával? Copak Ježíš zakazoval hříšníkům, aby slyšeli Jeho slovo, protože neměli „dostatečně připravené srdce“ nebo „si to svým chováním nezasloužili“? Myslím, že odpověď znáte sami. Po této události jsem se rozhodla studium Bible ukončit. Mrzelo mě to, protože jsem i přes to všechno byla ráda, že jsem mohla Bibli porozumět víc, než se mi dostalo kde jinde v církvích. Navíc je paradoxní, že mě neodradilo to jejich učení, ale chování. Kdyby se chovali empaticky, nechali každému svobodnou vůli, zda chce studovat/účastnit se programu/zapínat kameru atd., možná bych tam byla ještě dodnes. Nicméně, za ten stres a čas mi to opravdu nestálo.

Musím říct, že mi to ani tolik nechybí. Vlastně bych řekla, že mi to pokazilo i vztah k Bohu, celkově moje nadšení z víry hodně opadlo. Asi mi bude trvat, než získám zpátky důvěru a než budu schopná zase začít navštěvovat nějakou církev.

Změna jejich strategie – otevřené přiznání členství v Shincheonji – se mne dotkla až koncem studia. Já jsem ještě patřila mezi ty, kterým se to tajilo. Mrzelo mě spíš, že jim ve skutečnosti nezáleželo na mně jako na osobě, ale na tom, že budu další člen (jeden z mnoha). Jejich pochvaly typu „máš vzácné srdce, které Bůh viděl“ prý používali skoro u každého člověka. Tudíž mi to ve finále přineslo potíže s důvěrou vůči Bohu, jelikož mi přijde, že ve skutečnosti se o mě nezajímá. Upřímně jsem se z toho dodnes nevzpamatovala, a to už jsem téměř půl roku mimo Shincheonji…

Tímhle svědectvím bych chtěla apelovat na to, aby vedoucí církví (nejen Shincheonji) respektovali svobodnou vůli lidí, a aby se snažili být empatičtí. Je to nesmírně důležité, protože kvůli tomu lidé ztrácí důvěru nejen v křesťanské církve, ale i v Boha samotného. V církvi by měl být přijímán každý, i se sebevětšími osobními problémy. A kárat by se mělo jen za opravdu vážné věci, ne za to, že se člověk napije během bohoslužby 🙂

Hlavním poselstvím křesťanů má být přece upřímná láska. Tu bohužel hodněkrát postrádají… Pokud někomu něco vnucujete a nutíte ho proti své vůli, nejspíš ho od víry v Boha úplně odradíte. 

Vztahy se členy po odchodu

Ještě je tu jedna věc. Myslela jsem si, že když studia zanechám, budu moct být alespoň v kontaktu s lidmi, kteří se se mnou bavili a kteří mi byli celkem blízcí. Jenže omyl. Jejich zájem o mě zmizel. Jakmile nestuduji, nemají vůbec tendenci mi třeba jen tak napsat. Nejprve se tvářili, jak jim na mně záleží, ale ve skutečnosti jim šlo jen o to, aby mě dostali do Shincheonji. Dřív jsme si psali skoro denně, ale po ukončení studia mi na zprávy odpovídali tak s týdenní prodlevou. Jejich zájem nebyl upřímný. Kdyby ano, nepřestali by se se mnou bavit, a respektovali by, že třeba potřebuji čas nebo že jsem si zvolila jinou cestu.

Oni se prostě chtějí bavit jen s těmi, co přímo do Shincheonji patří, anebo s těmi, kteří jsou vhodní kandidáti na to se stát členy taky. Viděla jsem, že ti, co v Shincheonji jsou, vírou žijí každý a celý den. Téměř veškerý čas věnují studiu na lekcích, volání ve skupinkách, evangelizaci na internetu/na veřejnosti, dokonce tráví i volný čas spolu. Jestli jim to dělá radost a jsou takto šťastní, tak je to jen dobře. Mně to bohužel tohle nepřinášelo. Potřebuji se pro tyhle věci svobodně rozhodnout, a dělat to spontánně, než aby mě do toho někdo skoro nutil nebo mi ukazoval, jak je to nutně potřeba. Mám mnoho přátel a rodinu mimo církev, a nemíním je odříznout jen kvůli tomu, že nemají stejnou cestu.

Kratší verze svědectví byla zveřejněna i na instagramovém účtu @pozor_sekta.

TIP:

Toto německé video vypráví příběh dívky, která zažila v Shincheonji podobný přístup ke svým zdravotním problémům. Od jedné členky se dozvěděla mimo jiné to, že deprese jsou výmysl a mít myšlenky na sebevraždu je sobecké. Ale ani s rodiči to neměla jednoduché a protože doma vládla napjatá atmosféra, raději z domu odešla.

Byla přesvědčená, že když člověk nemisionaří, tak se na jeho ruce lepí Kristova krev. Čím víc ale SCJ dávala, tím bylo horší s jejím zdravím. Rodina viděla, jak se její stav zhoršuje tělesně i psychicky, ale členům SCJ bylo její zdraví tak trochu jedno. Cítila se špatně, když denně neprováděla misii a nepracovala pro SCJ, jak by měla. Už na to ale prostě neměla sílu. Když jí jednou rodiče zavolali záchranku, doktorům řekla, že se jí daří dobře, protože člověk přece musí dál pracovat a nestěžovat si…

YouTube video

Upozorňujeme, že každý příběh je individuální a některé okolnosti se mohou v různých zemích a v různých obdobích lišit.