Zdravím všechny, co si budou tento můj příběh číst. V Shincheonji jsem absolvoval jejich biblické lekce až do té poslední s tím, že jsem byl jenom malinký krok od toho stát se členem. Proč se tak nestalo, se dozvíte, ale napřed bych se rád vrátil na začátek.
Moje jméno je Markéta. Momentálně studuji v Dánsku, ale pocházím z České republiky. Bohužel i já jsem se setkala s touto „skupinou“. Stále tomu nemůžu uvěřit, že se nejednalo o klasické teologické on-line studium. Díky Vašemu webu a podcastu (Na okraji, pozn. red.) jsem si toho uvědomila tolik, že jsem se rozhodla Vám napsat o mojí zkušenosti s Shincheonji. Na začátek bych chtěla říct, že jsem opravdu ráda za to, že jsem našla Vaše webové stránky. Protože jsem se z počátku cítila osamocená a zoufalá z toho, že jsem snad jediná, kdo by mohl mít až takovou velice negativně emotivní zkušenost.
Ráda bych se s Vámi podělila o svoje svědectví. Chci, aby se lidé dozvěděli, jak to v Shincheonji opravdu funguje. Také chci pomoci lidem, kterým se stalo něco podobného, aby věděli, že nejsou sami. Navštěvovala jsem cca rok (2021) biblický kurz pořádaný lidmi z této „církve“. Skládal se ze tří fází – začátečníci (úvodní lekce), středně pokročilí, a pokročilí (kde se probíralo Zjevení). Před začátkem pravidelného studia jsem se vídala s lektorkou samostatně, a ta mi předávala spíše psychologické pohledy na Bibli. Studium 3× týdně probíhalo pak jen online a ve skupině.
Dňa 1.3.2021 ma kontaktovalo na instagrame jedno dievča s niekoľkými otázkami týkajúcimi sa duchovného života. Vraj robí nejaký prieskum kvôli seminárnej práci do školy. Na tie otázky som jej ochotne odpovedal. Moje odpovede ju zaujali a začali sme si písať. Potom mi napísala, že má nejakého kamaráta, ktorý je tiež katolík a mohol by som si s ním rozumieť. Vraj sa zaoberá aj ekumenizmom a vedela by mi s ním vybaviť online stretnutie.
Začalo to nevinně zprávou přes Messenger jedné slečny Adély, která potřebovala vyplnit dotazník ke svému projektu o tom, jak jsme prožili covidovou dobu a jaké k tomu zaujímáme postoje. Dotazník jsem vyplnila a v odpovědích se zmínila o své víře v Boha. Daná slečna mi poděkovala a vyjádřila touhu se se mnou on-line setkat a o daných otázkách se sdílet. Pozvala ještě svou kamarádku, která dotazník také připravovala. Byly obě milé a vystupovaly jako křesťanky, které žijí v Praze. Tvrdily, že pracují na projektu „NIT“, který má povzbuzovat lidi v covidové době.
Minulý rok pro mě byl velmi těžký. Proto jsem se rozhodla, že tento začnu jinak, s Bohem. Bylo pro mě konečně zásadní dát vztah s Otcem na první místo. Jenže mi nedošlo, že toho bude chtít někdo zneužít a přivede mě ke studiu Bible se sektou Sinčchondžhi – aniž bych tušila, v jakém prostředí jsem se ocitla…
Celý příběh si můžete přečíst zde.
Byl zrovna rok, kdy jsem na druhý pokus udělal maturitu. Měl jsem rok na přípravu na studium na vysoké škole. Vždy jsem cítil povolání k tomu, abych studoval teologii, a proto jsem se snažil shromažďovat čím jak nejvíce informací, ale také růst duchovně. Jednou mě na mém instagramovém profilu oslovila neznámá osoba. Jednalo se o dívku, která potřebovala pomoci s dotazníkem do školy. Všimla si, že jsem křesťan. Poslal jsem jí svou odpověď, a pak jsme se začali bavit o křesťansky zaměřených věcech. Pak mně pozvala na skupinku, kterou vedl jeden mladý kluk z Prahy. Vystudoval prý teologii v Anglii…
Do dneška mám části bible, které nečtu s chutí. I po půl roce mi stále jako první naskakuje výklad sekty. Ale postupně to zapomínám a hledám cestu znovu. (…)
Uvědomila jsem si až zpětně, že o nich nevím absolutně nic. Kdo doopravdy jsou, kde pracují, jestli mají rodinu. Uměli vést konverzaci tak, aby na ně vůbec nepřišla řeč. Za to oni toho o mně ví až příliš.
Celé svědectví ve formě rozhovoru si můžete přečíst na media.fsv.cuni.cz
