Ukázka z knihy Křižáci IV. – Osvobozený Jeruzalém Zofie Kossak-Szczucké
Jeden muž, jmenoval se Karpencius, nenáviděl hřích a nenáviděl hříšníky. Miloval Boha, jehož hříšníci uráželi. Proto je musel nenávidět. I stalo se, že dva křesťané, kteří poznali od Boha mnohé milosti, se polekali o své jmění, zapřeli Boha a vrátili se k pohanským bludům. Karpencius se o tom dozvěděl a oba odpadlíky proklel. Když potom usnul, měl sen. Viděl propast a k ní šli oba hříšníci. Neviděli ji, protože měli zavázané oči. I zaradoval se zbožný muž, že spadnou na dno propasti a bídně zahynou. I čekal, kdy se zřítí do propasti. A tehdy spatřil cizího člověka, který spěchá, aby oslepené zastavil a zachránil. Proto Karpencius zvolal: "Ponech je osudu, neboť jsou to prokletí hříšníci. Čím dříve zahynou, tím lépe." Avšak neznámý muž si jeho volání nevšímal a vztáhl ruku, aby ty dva zastavil. Byl už nejvyšší čas. Jejich chodidla došlapovala na samý okraj propasti. I zvedl rozhněvaný Karpencius paži a volal: "Odstup, nebo tě udeřím, vždyť to jsou prokletí hříšníci." V té chvíli obrátil cizí muž tvář plnou jasu. Karpencius poznal Pána našeho Ježíše Krista. I řekl Spasitel: "Udeř tedy mne, Karpencie, protože jsem ochotný zemřít ještě jednou za spasení těch ubožáků!"
Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. (Řím 5,8)
