Jednoho zářiového odpoledne jsem se chystala na evangelizaci ke kapucínům. Celý týden probíhal v kostele u sv. Josefa na Náměstí Republiky zajímavý program. Jela jsem rovnou z práce a těšila se na přednášku. Nedaleko od kostela mě oslovily dvě sympatické slečny s jakýmsi projektem.
Byly to studentky psychologie a ptaly se lidí, co je oslovuje, kde čerpají sílu, co si myslí, že by mladým lidem pomohlo překonávat těžkosti a podobně. Už přesně nevím, nevěnovala jsem tomu zas tolik pozornosti, protože se blížil začátek přednášky a myslí jsem byla už tak trochu v kostele. Se slečnami, říkejme jim Petra a Stáňa, jsme zjistily, že jsme všechny věřící. Peťa také katolička. Mluvily jsme o víře a bylo to moc příjemné. Říkala jsem si, jak je skvělé, že se mladí lidé nebojí jít s kůží na trh a klidně hovoří o svém vztahu s Bohem.
Domluvily jsme se, že se ještě setkáme a s Peťou jsme si vyměnily kontakt. Já jsem pak utíkala na přednášku, která už byla dávno v plném proud. Měla jsem radost ze setkání s podobně smýšlejícími lidmi a užívala jsem si program v kostele.
S Peťou jsme se domluvily na setkání hned za dva dny. Přišla sama. S tím, že Stáňa nemůže, ale že mě seznámí s jednou mladou paní, se kterou si prý budu rozumět. Tak jsme šly do kavárny, kde už Lenka čekala. Chvíli jsme si povídaly a pak se Peťa omluvila, že musí jít, protože ještě něco má. Byla jsem z toho mrzutá, protože jsem se těšila, že si popovídám s ní a ne s nějakou jinou paní. Peťa odešla a my jsme osiřely. Lenka mi říkala, že také studovala psychologii a teď se jí věnuje. Ale že psychologie nemá odpověď na vše a řešením je pro ni křesťansko-psychologické poradenství. S čímž souhlasím. Také, že žili s manželem ve Vídni, a ona se tam setkala s někým, kdo jí v této oblasti hodně pomohl. Nabídla mi jakýsi test – kreslení, díky kterému si člověk může uvědomit některé souvislosti ve svém životě a případně na nich začít pracovat. Přišlo mi to zajímavé a tak jsem přikývla. Po testu a povídání mi Lenka navrhla, že bychom se mohly ještě setkat. Že do příště v klidu vypracuje vyhodnocení testu a můžeme si o něm popovídat.
A tak jsem za několik dní poslouchala výsledek. Opět v kavárně. Lenka mi pak nabídla další test, jehož vyhodnocení by mi prý udělala její kolegyně, která je úžasná profesionálka. A myslím, že už na tomto setkání jsme si trochu povídaly o Bibli. Něco mi z ní i četla. Říkala jsem si, jak je to hezké, když někdo hledá odpovědi v Božím Slově a v duchu jsem se omlouvala své zaprášené Bibli, ležící v poličce. Lenka mi navrhla, že bychom se mohly nad Biblí setkávat pravidelně, pokud bych měla zájem. Přišlo mi to jako dobrý nápad, protože jsem se ke čtení Písma chtěla trochu navrátit. Lenka mi řekla, že ideální by bylo, kdybychom se scházely třikrát v týdnu! To jsem okamžitě zavrhla. Práce, manžel, domácnost, pes… Možná kdybych byla studentka bydlící na kolejích a bez vážného vztahu, tak bych si to mohla dovolit, ale takhle to byla utopie. Slíbila jsem Lence, že jednou, někdy třeba i dvakrát v týdnu bych se s ní sešla. Byla pro.
Na dalším setkání mě Lenka seznámila s Veronikou – kolegyní, profesionálkou. Z Veroniky jsem byla nadšená. Úžasná žena, která zářila jako sluníčko, už když vcházela do kavárny. Takto si asi představuji psycholožku, ke které se lidé rádi vrací, protože jim dává obrovskou naději, povzbuzení a chuť se svými problémy bojovat. Čas rychle plynul, vyhodnocení testu bylo hodně zajímavé a já jsem byla vděčná za to, že jsem mohla poznat tak pozitivního člověka.
Pak pokračovala setkání s Lenkou, kde jsme od psychologie přešly se Slovu, jak říkala. Začala mi vykládat Bibli. Mluvila o proroctvích ve Starém Zákoně a jejich naplnění v Novém Zákoně. Na každém setkání jsem se dozvěděla něco nového a žasla jsem nad tím, že někdo z běžných věřících takhle zná Bibli. Setkání měla vždy hezky připravené. Začaly jsme třeba tematickým videem na telefonu a pak jsme pokračovaly s Biblí.
Jednou se Lenka zmínila o tom, že kromě mě se takto setkává nad Písmem ještě s dalšími lidmi. Mimo jiné i Peťou. Navrhla jsem jí, že bychom se mohli někdy setkat společně. Že by společné setkání mělo úplně jinou atmosféru a mohli bychom se navzájem sdílet. Souhlasila. Za pár dní jsme se opravdu sešly všechny. Přibyly ještě dvě sympatické slečny. S Peťou jsme se srdečně přivítaly a poznala jsem ještě Dominiku a Lídu. Nejdříve jsme se seznámily a pak už začalo vyučování. Mělo opravdu úplně jinou atmosféru. Byly jsme všechny na jedné lodi. Všechny jsme toužily budovat svůj vztah s Bohem, všechny jsme chtěly více porozumět Písmu. Na konci setkání jsme se společně pomodlily. Nádhera! Tímto to pro mne asi začalo dávat smysl. Byly jsme společenství. Cítila jsem se s nimi úžasně. A tak jsme se setkávaly. Jednou s Lenkou, jednou všechny společně. Na společné setkání jsem se vždy těšila třeba celý týden. Holky mi přirostly k srdci. S Peťou jsme začaly denně číst Písmo a psaly jsme si, co nás oslovilo a proč. Měly jsme i svou WhatsAppovou skupinku, ve které jsme se společně sdílely. Bylo to nádherné období. Manžel věděl, že chodím na biblické hodiny s holkami. Zpočátku nic nenamítal. Viděl, že z toho mám radost.
Bylo to období mého ohromného nasazení. Denně jsem četla Bibli, sdílela se s holkami, chodila jsem poctivě na mše, poslouchala chvály. Byla jsem toho plná. Ale na radu Lenky jsme neměly moc rozšiřovat to, že se takto scházíme nad Písmem. Že by to lidé nejspíš nechápali. To mi přišlo smysluplné. Nevěřící by nás považovali přinejmenším za blázny a věřící za nějak moc horlivé. Ano, myslím, že horlivé jsme byly. Jeden kamarád na mně tu změnu pozoroval. Chodívá k nám domů a často mě viděl nad Biblí, a jak si stále něco zapisuji. Což jsem dříve nedělala. Často jsem byla s holkami. Zkrátka byla jsem jiná. Na jednom setkání (setkávaly jsme se v kavárnách) nám Lenka představila svoji lektorku Simonu. Simona byla přátelská, milá a bylo na ní vidět, že má Bibli nastudovanou ještě více a že jí nedělá problém vystupovat před lidmi a předávat jim své zkušenosti. Od té chvíle nás pak vyučovala Simona. Bylo mi trochu líto Lenky, že tím pádem ustoupila do pozadí, ale té to evidentně nevadilo. Zvláštní bylo, že na prvním setkání nám Simona povídala o sektách. Co sekta je a co není. Nebylo to poprvé, kdy mě to napadlo, ale toto bylo podle mne takové nešikovné upozornění na něco, čeho by si člověk třeba ani nevšiml. Nicméně jsem opět zaplašila myšlenku a věnovala se Bibli. Vždyť proto jsem na setkání docházela, abych víc porozuměla Božímu slovu…
Takže vedení skupinky převzala Simona. Setkávaly jsme se více jednotlivě, občas všechny najednou. Simona nám po nějaké době řekla, že připravují nějaký projekt, do kterého bude pak hodně zapojená, tím pádem na nás pak nebude mít tolik času. Takže se nám teď může věnovat intenzivně asi dva týdny. Snažila se, abychom se po tuto dobu setkávaly co nejčastěji. To už můj manžel protestoval a stěžoval si, že jsou mi milejší nějaké holky, než on. Nicméně jsme se scházely více. Při jednom setkání mi Simona nabídla, že bych se mohla zapojit do jejich projektu biblického vyučování, které otevírají. Nabídla to i Petě. Že studenti, kteří jsou tam přihlášeni, budou mít před námi náskok, ale že to nevadí, že je doženeme. Ptala jsem se, jak to bude s Lenkou, Lídou a Dominikou. Nechtěla jsem se přesouvat někam jinam, když by ony, nevím proč, nemohly. Nakonec to dopadlo tak, že se celá naše skupinka přesune tam.
Biblické hodiny byly na Palmovce. 3x v týdnu! Tam už ale bylo potřeba docházet pravidelně, protože na sebe hodiny navazovaly. To byl problém. I když se hodiny opakovaly (v sobotu a v pondělí byla stejná, v úterý a středu a ve čtvrtek a v pátek) a mohli jsme chodit dopoledne i odpoledne, jak komu vyhovovalo. Třikrát v týdnu pro mne bylo nemyslitelné, ale řekla jsem si, že to nějak zkusím.
Před první hodinou na mne čekala Peťa a šly jsme společně. Setkávání bylo v jedné budově na Palmovce, kde prý získali tvůrci biblického projektu prostor, který si mohli pronajmout. Abychom se dostaly dovnitř, musely jsme zazvonit na zvonek u velkých vrat (u vchodu byla kamera) a pak projít průjezdem a dvorem. Vešly jsme do prostoru, kde byla šatna a pak nahoru po schodech do místnosti (třídy), kde už nás nadšeně vítala Simona a představovala nám spoustu mladých, sympatických lidí, kteří se s námi ochotně bavili a zajímali se o nás. Většinou to byly ženy, ale seznámily jsme se i s pár muži. Všichni byli milí. Taková vřelost je pro běžného katolíka neobvyklá. Z tradičních kostelů a u tradičních věřících jsme zvyklí na něco jiného. Ale díky tomu, že jsem měla možnost poznat i evangelikální společenství a církev, tak mě to zas tak nepřekvapilo. I tam jsou velmi přátelští a nadšeně vítají nově příchozí známé i neznámé. Napadlo mě, že se toto společenství asi tímto přátelským přístupem inspirovalo, aby mladé lidi více oslovilo. Po seznamování přišlo na řadu promítání videoklipu, podle kterého většina lidí ve třídě tančila! V té chvíli jsem se v duchu otáčela na podpatku a viděla jsem se venku, ale nechtěla jsem zase zbaběle utéct. Říkala jsem si, že tato součást programu má jistě nějaký význam. A měla.
Celý ten program byl dobře promyšlený. Počáteční „blbnutí“ mělo účastníky odreagovat a oprostit od všech starostí, které si s sebou přinesli. Možná trochu upustit ventil těm vystresovaným z práce, školy, života a nováčkům možná pomoci se uvolnit. Některým šel tanec dobře, jiným moc ne, ale všichni se u toho bavili. Poté následovaly aktivity.
Rozdělili jsme se do skupinek a dostali jsme nějaký úkol, který jsme měli co nejrychleji vyřešit nebo třeba zahrát jako skupinka nějakou scénku. Aktivity byly tematickou přípravou na přednášku. A pak samotná přednáška. Tu mívala hlavní lektorka Martina. Usměvavá, příjemná, která uměla velice dobře a poutavě mluvit. Byla vtipná a neustále s námi komunikovala. Hledali jsme Písmu verše, o kterých mluvila, a pak jsme je četli společně nahlas. Bylo to trochu zvláštní. Ale opět jsem zaplašila otazníky v hlavě a poslouchala jsem přednášku. Během ní studenti hlasitě reagovali na to či ono, o čem Martina mluvila. Ta se teprve v Bibli vyznala. Žasla jsem nad tím a byla jsem ráda, že se něco naučím. Po přednášce bylo sdílení, povídání a pak honem domů. Poprvé jsem byla na vyučování na Palmovce někdy v listopadu. Snažila jsem se docházet, jak to šlo, ale nechtěla jsem zase zanedbávat manžela. Tomu jsem sice řekla, že jsme se s holkami přihlásily na takové větší biblické vyučování, ale stejně to bylo hodně časově náročné. I tam nás nabádali, abychom doma moc neříkali, kam chodíme, protože to naši blízcí nepochopí. Některé holky si třeba vymýšlely, že chodí cvičit nebo plavat. Já jsem lhát nechtěla. Nejezdila jsem pak na celý program, ale jen na přednášku, abych tam nebyla tak dlouho. Docela se nám dařilo se na hodinách setkávat s Peťou, někdy s Lenkou a holkami. Naše malá skupinka se pak už celá nescházela. To už bychom díky Palmovce časově nezvládly.
Před Vánocemi mi moje milovaná sestřička poslala článek o sektě Sinčchondži. S názvem: „Když odejdeš, skončíš v pekle…“
Říkala jsem si, že je od ní hezké, že má starost. Ale pak jsem si článek přečetla a zastavilo se mi srdce… Dvě slečny tam popisovaly to, co jsem zažila i já. Všechno do sebe zapadalo. Oslovení na ulici, setkávání po kavárnách, biblické vyučování na Palmovce… Dva dny jsem pak na internetu pročítala další a další články a bylo mi čím dál hůř. Stejný článek mi pak poslal i ten kamarád, který na mně pozoroval změnu.
Za dva dny Štědrý den, co teď? Připadala jsem si jako skleněná váza, kterou někdo mrštil o zem. Tak mi bylo. Zrazená, příšerně naštvaná na sebe i na ty, které to věděly a tahaly nás za nos. Nebo spíš nám neřekly, co jsou zač. Hrozné Vánoce. Nechtěla jsem je pokazit i holkám, tak jsem se chovala jako dřív. Naštěstí jsme se neviděly osobně, to by mi moc nešlo. Přes Vánoce nebyly totiž ani biblické hodiny. Holkám jsem článek poslala až před koncem roku. A Simony jsem se přes WhatsApp ptala, zda jsou Sinčchondži. Popřela mi to, a chtěla se se mnou rychle setkat a vše mi vysvětlit. Neměla jsem na to žaludek. Kromě Peti tomu článku holky nevěří a na Palmovku chodí dál.
A já? Tomu, kdo si prošel něčím podobným asi nemusím nic říkat. Cítíte se podvedení, je vám z toho všeho špatně, máte pak problém někomu věřit… Zpětně jsem našla dost věcí, které mi správně měly rozsvítit červenou kontrolku v hlavě. Ale v tu chvíli, když jste tam s touhou po poznání Božího Slova, když jste našli společenství stejně smýšlejících lidí… kontrolky dost dobře nefungují nebo jim nevěnujete takovou pozornost, jakou by si zasloužily.
Už jsou to tři měsíce a připadá mi to jako něco, co bylo hodně dávno. Možná proto, že jsem tento zážitek už tak trochu zatlačila někam hluboko do vzpomínek. Po přečtení prvního článku jsem věděla, že se tam už nikdy nevrátím. (Po jeho rozeslání už by mě tam stejně asi nepustili.) Nějakou dobu jsme pak s Peťou pokračovaly ve čtení Písma. Ne hned. Peťa na tom byla ještě hůř, než já. Byla hodně zapálená, nadšená do studia Bible. Když jsem ji pak viděla po Vánocích, skoro jsem ji nepoznala…
Moje Bible už zase leží na poličce, přestala jsem chodit na mše (ne kvůli současnému nouzovému stavu), modlitba se pro mne stala skoro cizím slovem… Návrat do normálu mi trvá docela dlouho. Tato zkušenost mě ovlivnila více, než jsem si připouštěla. A rozhodně ještě nemám vyhráno.
Toto svědectví píši pro všechny, kteří se se Sinčhondži už setkali, i pro ty, kteří jsou třeba ještě lapeni a nadšeně studují Bibli… Hodně mi pomohlo, když jsem si o tom mohla s někým promluvit. Prosím všechny lapené i ty, kteří od nich odešli, abyste si to nenechávali pro sebe. Můžete tím někomu pomoci. A rozhodně to pomůže vám.
Držím vám palce!
Bůh vám všem žehnej!
Marie
PS: Jména holek i lektorek jsem změnila.
převzato z kcmt.cz
